Hned v úvodu si připomeňme, že začátkem ledna bude Země na své dráze Slunci nejblíže, přibližně 147 mil. km (0,98 AU). Tomu bodu říkáme perihelium. Naopak nejdále od Slunce bude Země 5. července, přes 152 mil. km (1,01 AU), jak popisuje obrázek níže. Změna vzdálenosti je způsobená tím, že Země neobíhá kolem Slunce po dokonalé kružnici, ale po elipse s malou výstředností (výstřednost v případě Země je zhruba 1,7 %).
I přesto, že je naše planeta na své dráze začátkem ledna Slunci neblíže, vládne na severní polokouli zima, a naopak na polokouli jižní, léto. Z toho vyplývá, že střídání ročních období nemá na svědomí vzdálenost Země od Slunce, to je víceméně zanedbatelné, ale především sklon zemské rotační osy vůči rovině jejího oběhu (v současnosti 23,5°). Více o střídání ročních dob ZDE.
Pokud počasí dovolí a rozhodneme se pozorovat večerní oblohu, tak nás jako první upoutá sedm nejjasnějších hvězd tvořících pomyslné přesýpací hodiny. Jedná se o souhvězdí Oriona, které jsme si podrobněji rozebrali v prosincovém astrosloupku.
Nad jihozápadem, na pomezí souhvězdí Berana a Velryby, spatříme jasný Jupiter. Severovýchodním směrem od Jupiteru se můžeme pokusit vyhledat třetí největší a zároveň čtvrtou nejhmotnější planetu Sluneční soustavy, Uran. Za extrémně příznivých podmínek je Uran pozorovatelný pouhým okem (5,7 mag), avšak s jistotou ho vyhledáme až za pomoci malého triedru, ve kterém spatříme malý, zelený kotouč planety.
Pokud protáhneme směr tří jasných hvězd Orionova opasku jihovýchodně, nalezeme nejjasnější hvězdu souhvězdí Velkého psa, Sirius (α CMa). Sirius je nejjasnější hvězdou noční oblohy (-1,47 mag.), mimo jiné proto, že jeho vzdálenost od Slunce činí pouhých 8,6 světelného roku, je to tedy jeden z našich nejbližších hvězdných sousedů. Jeho jméno je odvozeno z řeckého „seírios“, tedy blikotající nebo jiskřící. Toto „blikotání“ je způsobeno nízkou polohou Siria nad obzorem, kde je zemská atmosféra hustá. Odborně se tento jev nazývá scintilace a nemusí se to týkat jen vzdálených hvězd, ale i jiných bodových objektů, které se nachází nízko nad obzorem, více ZDE.
Sirius je dvojhvězda, která tvoří binární systém zahrnující složky A a B. Nicméně další výzkum naznačuje, že by se ve skutečnosti mohlo jednat dokonce o trojhvězdu.
Sirius B patří mezi bílé trpaslíky, hvězdy vzniklé zhroucením hvězd hmotných jako Slunce. Z hlediska velikosti je bílý trpaslík velmi malý, srovnatelný s velikostí Země (0,92 Rz). Jedná se o hustý objekt s vysokou teplotou (více jak 4x vyšší, než je povrchová teplota Slunce). Oběžná perioda složky B kolem hmotného těžiště je přibližně 50 let.
Existence hvězdného společníka Siria byla předpovězena již ve 40. letech 19. století a jeho existence definitivně potvrzena pozorováním amerického astronoma A. G. Clarka v roce 1862. O 53 let později bylo prokázáno, že se skutečně jedná o bílého trpaslíka.
Souhvězdí Velkého psa a hvězdy, kterou dnes nazýváme Siriem, je opředeno mnoha příběhy. Jedna z nejstarších pověstí se dochovala ze 3. tisíciletí před n. l., kdy byl Sirius znám jako Sotis, tedy hvězda, od níž se odvozoval egyptský kalendář (historicky jeden z prvních kalendářů, založených na vzájemném pohybu Země a Slunce). Heliakický východ (první objevení Siria na obloze před východem Slunce) předznamenával každoroční stoupání hladiny Nilu, což bylo nezbytné pro úrodnost půdy a zemědělství celého Egypta.
V tradičním pojetí byl Velký pes (latinsky Canis Major) vyobrazen jako strašlivý, trojhlavý pes Kerberos, který podle řeckých legend hlídá vstup do podsvětí. Podle jiných pověstí byli Velký a Malý pes společníci lovce Oriona, kteří mu pomáhali ulovit zajíce. Malé a nikterak výrazné souhvězdí Zajíce taktéž nalezneme na zimní obloze, a to přímo u Orionových nohou.
Pokud se přesuneme od Velkého psa východním směrem, nalezneme již zmíněného Malého psa s jeho nejjasnější hvězdou Prokyon (α CMi). Prokyon se rovněž nachází v bezprostředním hvězdném sousedství Slunce ve vzdálenosti 11,5 světelných let. Řecké „Prokyōn“ překládáme do češtiny jako „Vycházející před psem“. Zároveň je hvězdou tvořící jeden z vrcholů Zimního trojúhelníku, který napomůže snadnější orientaci na lednové obloze.
Jižně od Malého psa spatříme rozsáhlé, ale méně výrazné souhvězdí Jednorožce, v jehož severozápadní části můžeme v místech s malých světelným znečištěným pomocí dalekohledu spatřit emisní mlhovinu NGC 2237, známou jako Rozeta (Růžice). Mlhovinu objevil astronom německého původu W. Herschel v roce 1871. Rozeta je oblastí složenou převážně z plynu, kde se rodí nové hvězdy, obdobně jako známá M42, což je označení pro Velkou mlhovinu v Orionu.
Další zajímavosti na obloze
8. ledna dojde na obloze k zajímavému setkání Merkuru, Venuše, hvězdy Antares (α Sco) a Měsíce, který bude ve fázi úzkého srpku „couvat“ do novu. Všechna čtyři tělesa můžeme pozorovat velmi nízko nad jihovýchodním obzorem od 6:30 h SEČ, tedy zhruba 1,5 hod před východem Slunce. Merkur bude okem pozorovatelný jen obtížně velmi nízko nad obzorem. Pokud počasí dovolí, stačí si o něco dříve přivstat, mít volný výhled na jihovýchodní obzor a kochat se vzájemným přiblížením zmíněných těles.
Meteorické roje
Počátkem měsíce se můžeme těšit na jeden z nejvydatnějších meteorických rojů v celém roce, kterým jsou Kvadrantidy. Roj je aktivní od 1. prosince do zhruba 6. ledna, vrchol aktivity připadá v noci z 3. na 4. ledna.
Uváděná ZHF (zenitová hodinová frekvence) je nestálá a kolísá mezi 60 a 120 meteory za hodinu, což je způsobeno nerovnoměrnou hustotou v proudu meteoroidů, jimiž Země na své dráze kolem Slunce prolétá. Jak již bylo v minulých článcích mnohokrát nastíněno, realita počtu „padajících hvězd“ je vzhledem k výšce radiantu nad obzorem, oblačnosti, svitu Měsíce a mnoha dalších faktorů, které vstupují do hry, vždy o něco chudší.
Pokud chceme spatřit co nejvíce meteorů, musíme si počkat do ranních hodin, kdy radiant roje vystoupá výše na obzor. Nicméně letos nebudou podmínky pro pozorování zcela ideální, neboť pozorování bude rušit Měsíc, který bude v poslední čtvrti.
Název roje vychází z dnes již neexistujícího souhvězdí Zedního kvadrantu. Zední kvadrant byl astronomický přístroj, který používal dánský hvězdář Tycho Brahe pro určování poloh planet mezi hvězdami. Toto již zaniklé souhvězdí (zrušeno IAU v r. 1922) bychom hledali na pomezí Pastýře, Draka a Herkula. Setkat se ještě můžeme s názvem Bootidy, odvozeno z latinského Bootes, v češtině souhvězdí známé jako Pastýř.
Viditelnost planet:
- Merkur – v první pol. měsíce ráno nad JV ve Střelci
- Venuše – ráno nad JV v Hadonoši
- Mars – nepozorovatelný
- Jupiter – v první polovině noci v Beranovi
- Saturn – večer nad JZ ve Vodnáři
- Uran – po většinu noci kromě rána v Beranovi
- Neptun – večer nad JZ v Rybách
Fáze Měsíce:
- 4. 1. v 4:30 v poslední čtvrti
- 11. 1. v 12:57 v novu
- 18. 1. v 4:52 v první čtvrti
- 25. 1. v 18:53 v úplňku
Zdroje:
https://www.heavens-above.com/
https://www.czsky.cz/deepskyobjects
https://www.astro.cz/clanky/ukazy/deni-na-obloze-behem-roku-2024.html
https://www.astro.cz/na-obloze/meteory-a-meteoricke-roje/kazdorocni-roje.html
https://adsabs.harvard.edu/full/1995A%26A…299..621B
CORNELIUS, G., Průvodce noční oblohou, Knižní klub Balios, 1999. ISBN: 80-7176-855-3
Hvězdářská ročenka 2024
Hvězdářský kalendář 2024
S přáním jasné oblohy a radosti z pozorování přeje Karel Slavík.
