Hned v úvodu si připomeňme, že jarní rovnodennost nastane 20. března v 4:06 SEČ (středoevropského času). Jarní rovnodennost je okamžik, kdy Slunce na své zdánlivé dráze (ekliptice) na obloze protne nebeský rovník viz obr níže. Tímto okamžikem začíná na severní polokouli astronomické jaro. Při rovnodennosti je délka dne a noci přibližně stejně dlouhá (nezapočítáváme-li vliv atmosféry a rozměr slunečního kotouče).
Změna času vychází na letošní rok na 31. března, kdy ve 2 h SEČ posuneme časomíru o hodinu dopředu na 3 h SELČ (středoevropského letního času). Od tohoto okamžiku se až do 27. října bude časomíra na našem území řídit letním časem. Problematiku změny času na našem území jsme si podrobně rozebrali v závěrečné části Říjnového sloupku.
Pokud se ve večerních hodinách zaměříme na dění nad západním obzorem, spatříme souhvězdí zimní oblohy, jako je Býk, Orion, Velký pes s jasným Síriem, které zapadají v první polovině noci, na které jsme se zaměřili v únorovém astrosloupku.
Pakliže přesuneme svůj zrak v první polovině noci nad jižní obzor, spatříme souhvězdí typická pro jarní oblohu. Mezi Blíženci (západně) a Lvem (východně) nalezneme nevýrazného Raka, ve kterém se nachází poměrně jasná otevřená hvězdokupa M44, zvaná Jesličky, známou též pod latinským názvem Praesepe.
Jesličky leží ve vzdálenosti přes 600 světelných let. Jedná se o jednu k nám z nejbližších otevřených hvězdokup (blíže jsou už jen Hyády v souhvězdí Býka). Stáří Jesliček se odhaduje na zhruba 600 miliónů let a ve srovnání se známějšími Plejádami jsou asi šestkrát starší. Pro srovnání naše Slunce je staré přes 4,5 miliardy let, což je stále málo ve srovnání s nejstaršími hvězdami, které nalezneme např. v kulových hvězdokupách, ve kterých se stáří hvězd odhaduje na 10 miliard a více let.
Pokud se nacházíme v místě s nepřesvětlenou oblohou, můžeme M44 spatřit bez použití dalekohledu jako mlhavý obláček. Pomocí malého dalekohledu rozeznáme několik desítek nejjasnějších hvězd. V průměru měří M44 přes 15 světelných let a obsahuje zhruba 1000 hvězd. Rozměr hvězdokupy je asi 1,5°, tedy přibližně tří měsíční úplňky.
Dalším vděčným objektem pro pozorování je otevřená hvězdokupa s katalogovým označením M67, kterou bychom hledali v jižní části Raka. Nalezneme asi 2° západně od hvězdy Acubens (α Cnc), jak naznačuje mapa níže. Tento objekt obsahuje na poměry otevřených hvězdokup velmi staré hvězdy. Jejich stáří se odhaduje na 4 miliardy let, což ji spolu s NGC 188 řadí do pozice jedné z nejstarších doposud objevených otevřených hvězdokup vůbec.
Pokud se přesuneme východním směrem do sousedního souhvězdí Lva, spatříme jeho nejjasnější hvězdu Regulus (α Leo), která představuje pomyslné lví srdce. Pokud budeme pokračovat dál východním směrem, nalezneme druhou nejjasnější hvězdu tohoto souhvězdí, Denebolu (β Leo), představující lví ocas.
Zhruba v polovině vzdálenosti na spojnici těchto hvězd nalezneme dvojici spirálních galaxií M95 a M96. Tyto hvězdné ostrovy objevil francouzský astronom Pierre Méchain, který je poprvé zaznamenal v roce 1781.
Obě galaxie leží ve vzdálenosti zhruba 31 miliónů světelných let od nás. Na jejich spatření potřebujeme středně velký hvězdářský dalekohled. Pokud se dalekohledem zaměříme na M95, spatříme jasné jádro této galaxie obklopené zrnitým halem. Sousední galaxie M96 leží asi 40´ východně od M95 a v dalekohledu rovněž spatříme zrnité halo a ke středu zjasňující, široké galaktické jádro.
Pokud se pozastavíme u nejméně výrazného z dvanácti souhvězdí zvěrokruhu, Raka, zjistíme, že ani jedna z hvězd není jasnější než 4. hvězdná velikost (magnituda).
Podle starých egyptských bájí představoval Rak boha slunečního svitu Kefrího, nebeské ztotožnění brouka Skaraba, symbolizujícího život a znovuzrození. Řekové na tomto místě oblohy spatřovali kraba, který se pokusil útočit na bájného hrdinu Hérakla a štípnout ho do prstů u nohou při zápasu s devítihlavou hydrou.
Boj s bájnou devítihlavou nestvůrou byl druhým z dvanácti úkolů, které Héraklovi uložil mykénský král Eurystheus. Těchto dvanáct úkolů musel Hérakles vyplnit, aby se očistil od svých strašných zločinů z minulosti. V boji s hydrou pomohla Héraklovi bohyně Athéna, která ho přivedla k doupěti netvora a poradila mu, jak hydru z doupěte vylákat. V samotném boji pomohl Héraklovi vozataj Ioláos, který pomocí hořících pochodní spaloval rány hydry, aby jí na odseknutých místech nemohly vyrůst hlavy nové.
Zpodobněním netvora je souhvězdí Hydry, které rovněž nalezneme na jarní obloze jižně od Raka. Pro zajímavost, Hydra je nejrozsáhlejším souhvězdím celé oblohy a její převážná část leží jižně od nebeského rovníku. Přesto můžeme souhvězdí spatřit celé z našeho území.
Stejně jako v polovině února, tak i v polovině března se můžeme znovu těšit na setkání Měsíce, Uranu a Jupiteru. K tomuto jevu dojde po západu Slunce 15. března nad západním obzorem. Oproti únorovému setkání těles k tomu navíc přibyde Merkur, který však bude jen velmi nízko nad obzorem. Měsíc bude ve fázi dorůstajícího srpku (osvětleno téměř 25 % měsíčního povrchu) a najdeme jej nad všemi zmíněnými planetami.
Pozastavme se ještě u nejmenší a ke Slunci nejbližší planety, Merkuru. Jeho pozorování je poměrně obtížné především proto, že se na své dráze od Slunce příliš nevzdaluje a většinu času ho Slunce přezáří.
V letošním roce máme, za předpokladu příznivého počasí, možnost pozorovat Merkur na večerní obloze ve druhé polovině měsíce, kdy 24. března bude v největší úhlové vzdálenosti od Slunce (tzv. největší východní elongaci) a to necelých 19°, jak naznačuje graf a obrázek níže. Viditelnost Merkuru na večerní obloze potrvá do 31. března, kdy se začne ztrácet v záři Slunce a bez použití dalekohledu ho nemáme šanci spatřit.
Nutno dodat, že se v letošním roce se jedná o jedinou možnost, kdy Merkur spatříme na večerní obloze. Poté už ho letos spatříme pouze na ranní obloze, a to od druhé poloviny července do začátku srpna, a poté ještě jednou koncem prosince.
Pozastavme se stručně u Merkuru, jako u nejmenší ze všech osmi planet sluneční soustavy. Rovníkový poloměr planety je necelých 2 500 km (více než 1/3 Země), což je méně než v případě dvou největších měsíců Sluneční soustavy, u Jupiterova měsíce Ganymedes a Saturnova měsíce Titan.
Další zajímavost se váže k oběžné dráze Merkuru, která má tvar výrazné elipsy. Ze všech osmi planet Sluneční soustavy má dráha Merkuru největší výstřednost a v důsledku toho se mění jeho vzdálenost od Slunce zhruba od 46 do 70 mil. km. Tím, že obíhá Slunci nejblíže, má zároveň i nejkratší oběžnou dobu. Jeden rok trvá na Merkuru pouhých 88 pozemských dní. Kolem své rotační osy se otočí za 59 dnů. Kombinací obou pohybů vychází délka slunečního dne na Merkuru na 176 dní. Více informací a zajímavostí o nejmenší planetě se dozvíte ZDE.
Viditelnost planet:
- Merkur – ve druhé polovině měsíce večer nad Z obzorem, 24. 3. v největší východní elongaci (19° od Slunce)
- Venuše – nepozorovatelná
- Mars – nepozorovatelný
- Jupiter – v první polovině noci nad Z obzorem
- Saturn – nepozorovatelný
- Uran – v první polovině noci nad Z obzorem
- Neptun – nepozorovatelný
Fáze Měsíce:
- 3. 3. ve 16:24 v poslední čtvrti
- 10. 3. v 10:01 v novu
- 17. 3. v 5:11 v první čtvrti
- 25. 3. v 8:00 v úplňku
Zdroje:
https://www.heavens-above.com/
https://www.czsky.cz/deepskyobjects
https://www.astro.cz/clanky/ukazy/deni-na-obloze-behem-roku-2024.html
CORNELIUS, G., Průvodce noční oblohou, Knižní klub Balios, 1999. ISBN: 80-7176-855-3
Hvězdářská ročenka 2024 Hvězdářský kalendář 2024
S přáním příznivého počasí a radosti z pozorování a přeje Karel Slavík.