Již tradičně začneme rozborem večerní oblohy nad západním obzorem, kde spatříme souhvězdí jarní oblohy. Po západu Slunce spatříme nízko nad horizontem dvojici nejjasnějších hvězd Blíženců Castor (α Gem) a Pollux (β Gem). Východně od Blíženců spatříme nevýrazného Raka, jižně od něj nalezneme hlavu Hydry.
Pokud se přesuneme nad jihozápadní obzor, spatříme trojici jasných hvězd tvořící obrazec zvaný Jarní trojúhelník. Tento téměř rovnoramenný trojúhelník se skládá z hvězd Regulus (α Leonis) v souhvězdí Lva, Arcturus (α Boo) v Pastýři a Spica (α Vir) v Panně, o které se v další části článku ještě zmíníme.
Pakliže se zaměříme na jižní obzor kolem 23 h, spatříme jedno ze souhvězdí zvířetníku, Pannu. Panna se na obloze nachází východně od Lva a západně od Vah. Toto hvězdné uskupení leží na ekliptice (zdánlivá dráha, po které se během roku pohybuje Slunce na obloze) a Slunce jím prochází od 16. září do 31. října.
Po plošně největším souhvězdí celé oblohy, Hydře, které jsme si podrobněji rozebrali v dubnovém sloupku, se Panna rozkládá na ploše přibližně 1 290 čtverečních stupňů, což ji v porovnání s ostatními 87 souhvězdími celé oblohy řadí hned na druhé místo.
Pod bychom hledali nejjasnější hvězdu v Panně, můžeme si pomoci tak, že prodloužíme směr oje Velkého vozu až nalezneme čtvrtou nejjasnější hvězdu oblohy (nepočítáme-li Slunce), již zmíněný Arcturus v souhvězdí Pastýře. Pokud budeme pokračovat zhruba stejným směrem, spatříme právě Spicu.
Spica je zhruba 2 300krát jasnější než Slunce a leží ve vzdálenosti 260 světelných let od Země. Jedná se o příklad zákrytové proměnné hvězdy typu Algol. Zákrytové dvojhvězdy jsou takové systémy, kde kolem společného těžiště obíhají zpravidla dvě složky, které se během svého oběhu, z pohledu pozorovatele na Zemi, periodicky zakrývají. Vzdálenost obou složek je zhruba 0,12 AU (zhruba 3krát menší vzdálenost, než v jaké obíhá na oběžné dráze Merkur kolem Slunce), doba oběhu menšího průvodce kolem hlavní složky je zhruba 4 dny. Právě díky malé úhlové vzdálenosti obou složek na obloze není menší složka běžnými dalekohledy pozorovatelná.
Pojmenování zákrytových hvězd typu Algol vychází z druhé nejjasnější hvězdy v souhvězdí Persea, Algol (β Per). Jedná se o jednu z prvních objevených proměnných hvězd vůbec, jejíž periodu poklesu jasnosti si na obloze všimli již staří Egypťané. Algol mění svou jasnost za necelé tři dny v rozpětí zhruba 1,2 mag. Spica mění jasnost zhruba o den déle něž Algol, ale pouze v rozmezí 0,06 mag, takže je tato změna okem prakticky nepostřehnutelná.
Název Spica můžeme z latiny přeložit jako klas nebo klásek. Celé souhvězdí je nejčastěji vyobrazováno jako stojící žena, která v levé ruce drží obilný klas, viz obrázek níže. Jedna z nejstarších bájí hovoří o babylónské bohyni Ištar, která sestoupila do podsvětí, aby nazpět přivedla svého milence, boha úrody Tammúze. Jelikož zůstala v podsvětí uvězněna, propadla takovému zoufalství, které by přineslo zkázu celému světu. Aby bohové odvrátili hrozící katastrofu, museli ji z podsvětí propustit zpět do světa živých.
Pokud bychom se rozhodli pozorovat objekty mimo naší Mléčnou dráhu, můžeme se za pomoci středního hvězdářského dalekohledu zaměřit na severozápadní oblast v souhvězdí Panny, kde nalezneme velkou koncentraci vzdálených hvězdných ostrovů zvanou kupa v Panně.
Kupy galaxií obsahují zpravidla několik desítek až tisíců členů, v případě kupy v Panně je to asi 2 000 galaxií. Vzdálenost se odhaduje na 50 miliónů světelných let, jedná se tak o jednu z nejbližších kup k naší domovské Mléčné dráze.
Pokud se zaměříme na jihozápadní část Panny, můžeme se pokusit vyhledat jednu ze spirálních galaxií známou pod názvem Sombrero, s katalogovým označením M104. Ke svému jménu přišla díky podobnosti s kloboukem, který je součástí mexického lidového kroje. Jelikož M104 pozorujeme ze Země téměř z boku, je ve větších dalekohledech možné spatřit poměrně slabý prachový prstenec. Vzdálenost Sombrera se odhaduje na 26 miliónů světelných let.
Galaxii Sombrero objevil francouzský astronom a geograf Pierre Méchain v roce 1781. Spolu se svým kolegou, Charlesem Messierem, měl velkou zásluhu na objevech objektů vzdáleného vesmíru a řady komet.
V samotném závěru měsíce se 31. května dočkáme setkání tří těles Sluneční soustavy a to: Marsu, Saturnu a Měsíce (řazeno od východu). Pozorovací podmínky Saturnu a Marsu se budou každým týdnem pozvolna zlepšovat, neboť obě planety vychází v ranních hodinách nad obzor stále dříve. Měsíc bude zhruba den po poslední čtvrti, vycházet tak bude ve druhé polovině noci. Z pohledu pozorovatele na severní polokouli, spatříme osvětlenou západní (levou) polovinu přivrácené strany Měsíce.
Právě v období kolem první a poslední čtvrti, viz střídání lunární fází, je pozorování měsíčního povrchu nejpříznivější, neboť sluneční paprsky nedopadají na povrch Měsíce kolmo, ale pod větším sklonem. Díky tomu pozorujeme terén i v nejmenším dalekohledu plasticky vykreslený. Na povrchu spatříme stíny, které vrhají hory a pohoří nebo dokonce stěny kráterů, jak napovídá obrázek níže.
Pokud se rozhodneme pozorovat Měsíc v období kolem úplňku, spatříme osvětlenou celou přivrácenou stranu Měsíce. Při pozorování detailů měsíčního povrchu budeme zklamáni, jelikož kromě tmavých moří a oceánů nebo světlých vysočin prakticky nic dalšího nespatříme. Podrobněji se budeme našemu nebližšímu souputníkovi věnovat v některém z dalších sloupků.
Další zajímavosti na obloze:
Na první týden května připadá maximum meteorického roje známého jako Eta Aquaridy, jehož aktivita vrcholí v noci z 5. na 6. května.
V letošním roce budou podmínky pro pozorování Eta Akvarid poměrně příznivé, jelikož nebude svým jasem rušit Měsíc. Nicméně radiant roje vychází až nad ránem a nacházet se bude nízko nad východním obzorem, takže spousta slabších meteorů zanikne ve sluneční záři. V ideálním případě spatříme nanejvýše 20 meteorů za hodinu.
Název tohoto roje vychází z oblasti, odkud meteory zdánlivě vylétají. V případě Eta Akvarid se jedná o souhvězdí Vodnáře (latinsky Aquarius). Radiant roje nalezneme v blízkosti hvězdy Bayerova označení η Aquarii. Tuto nikterak výraznou (4. mag), avšak na tmavé obloze okem viditelnou hvězdu, nalezneme v severní části Vodnáře.
Zdrojem meteorů jsou drobné prachové částice z jádra nejslavnější vlasatice ze všech, Halleyovy komety, označované jako 1P/Halley. Země na své oběžné dráze kolem Slunce kříží dráhu komety během roku hned dvakrát. Ve druhém případě se jedná o další poměrně známý roj Orionidy, jehož maximum aktivity je možné v letošním roce pozorovat v noci z 21. na 22. října.
Abychom zvýšili šanci spatřit na obloze co nejvíce meteorů, je ideální si najít také pozorovací stanoviště, které je co možná nejdále od zdrojů umělého osvětlení. Vyniknou tak i slabší meteory, které bychom jinak nespatřili. Neméně důležitý je volný výhled na celou oblohu bez vysokých překážek, které by bránily ve výhledu na co možná největší část oblohy. Více se o Eta Akvaridách dozvíte ZDE.
Viditelnost planet:
- Merkur – nepozorovatelný
- Venuše – nepozorovatelná
- Mars – ráno nízko nad V obzorem
- Jupiter – nepozorovatelný
- Saturn – ve druhé polovině měsíce nízko nad JV obzorem
- Uran – nepozorovatelný
- Neptun – nepozorovatelný
Fáze Měsíce (časy uvedeny v SELČ):
- 1. 5. ve 13:27 v poslední čtvrti
- 8. 5. v 5:22 v novu
- 15. 5. v 13:48 v první čtvrti
- 23. 5. v 15:53 v úplňku
- 30. 5. V 19:13 v poslední čtvrti
Zdroje:
https://www.czsky.cz/deepskyobjects
https://www.astro.cz/clanky/ukazy/deni-na-obloze-behem-roku-2024.html
CORNELIUS, G., Průvodce noční oblohou, Knižní klub Balios, 1999. ISBN: 80-7176-855-3
Hvězdářská ročenka 2024
Hvězdářský kalendář 2024
S přáním jasné oblohy a radosti z pozorování přeje Karel Slavík.