V rubrice Psalo se před sto lety se pravidelně vracíme k textům, které vyšly v astronomických publikacích přesně o století dříve.
V roce 1925 poutalo pozornost veřejnosti něco, co dnes považujeme za samozřejmost: projekční planetárium. Dr. Bohumil Mašek popsal novinku firmy Zeiss, která znamenala revoluci v popularizaci astronomie: oblohu bylo možné přenést pod střechu a předvést v kteroukoliv denní dobu. Maškův článek zachycuje nejen obdiv k této technologické novince, ale i přání, aby se podobné „vědecké divadlo“ jednou objevilo také v českých zemích. My dnes víme, že se toto přání splnilo – planetária stojí nejen v Praze či Brně, ale i v menších městech včetně Teplic.
Říše hvězd, květen – červen 1925:
Projekční planetarium
(původní text, autor: Dr. Bohumil Mašek, zkráceno)
Je vskutku potěšitelný fakt, zvláště v době silně inklinující k požitkářskému materialismu, že astronomické zjevy a výsledky z nich odvozené budí i v širší veřejnosti dříve nebývalý zájem. Není to vždy jen planá touha po sensaci, jak by se snad mohlo souditi z astronomických zpráv denního tisku leckdy velmi neúplných a dokonce i chybně informujících. Dokladů toho – někdy velmi humorných – z novin domácích i zahraničních by bylo možno uvésti pěknou sbírku. Ovšem správné pochopeni úkazů astronomických (a zvláště to platí o nejnovějších objevech) předpokládá, jak tomu je v každém lidském vědění, znalost aspoň základů této vědy. Je pravda, že takovou průpravu podávají školy – zejména naše střední školy osnovou i učebnicemi po této stránce se příznivě liší od některých cizojazyčných – dále dobře vedená popularisační činnost, nehovící přílišnou měrou módě, a konečně vskutku dobré populární spisy. Ale nejlepší cestou k poznání, která dovede trvale zaujmouti a poskytuje milovníku nebe nejvíce radostí a uspokojení, je vlastní pozorování, třeba nejprostšího rázu. (…)
Kulturnímu člověku kladou se však v cestu, zejména ve větších městech, četné překážky. Člověk primitivní, žijící v krajinách s průzračným ovzduším, kde stávala kolébka nejen astronomie, ale vůbec kultury, byl na tom mnohem lépe. Maně byl nutkán všímati si oblohy, která mu nahražovala hodiny i kalendář. Naproti tomu najiti si ve velkém městě pohodlné stanovisko pro pozorování, nerušené zvědavci i okolními světly, je věc velmi nesnadná. To všechno až příliš dobře zná každý učitel fysiky, který své žáky vodíval na večerní vycházky astronomické. A mimo to ještě, takové bezprostřední studium vyžaduje času, neboť na úkazy třeba trpělivě čekati a leckdy teprve dlouholeté soustavné pozorování by vedlo ke konečnému výsledku. (…)
Veliký krok ku předu pro usnadnění základních znalostí astronomických učiněn byl novou znamenitou pomůckou — Zeissovym optickým planetariem. Tato firma světového jména vynaložila veškeré jí po ruce jsoucí prostředky a zkušenosti, aby po mnohých předběžných pokusech uskutečnila dílo hodné jejího jména. Název nevystihuje náležitě věc samu. Planetariem se rozumí obyčejně takové zařízení mechanické, kterým má se objasniti soustava buď Ptolemaiova nebo Koperníkova, zejména oběh planet kolem Slunce a zároveň oběh Měsíce kolem Země. Takových planetarií vzpomíná historie astronomie. Ve starověku už Archimedes i Posidonius prý stroje tohoto druhu sestrojili. Planetaria pro heliocentrickou soustavu dosud najdeme v odborných museích; jejich kopie – namnoze velmi primitivní a zřídka v řádném stavu – se chovají dosud v kabinetech některých starých středních škol. Valné ceny však tyto pomůcky neměly pro vyučování a lépe by jim bylo, pokud jsou ještě cenné a zachovalé, v některém z museí.
Zeissovo planetarium má docela jiný účel. Je to jakýsi druh astronomického divadla, v němž se divákovi předvádějí nebeské úkazy, zejména pohyby nebeských těles tak, jak se skutečně jeví pozemskému pozorovateli na obloze.
Hlediště je jakoby obrovský poloviční globus, průměru 10 až 15 metrů, jehož vnitřní povrch znázorňuje viditelnou sféru. Vnějškem připomíná kopule našich hvězdáren (viz Přílohu obr. 1.) a lze jej architektonicky velmi vkusně řešiti. (…)
Na obvod koule projektoru je zasazeno celkem 31 malých přístrojů projekčních. Každý takový přístroj promítá určitou část hvězdné oblohy. Diapositivy k tomu potřebné vznikly tak, že podle fotografické mapy hvězdné byl pořízen zvětšený obraz a ten zase zmenšen fotograficky na vhodnou míru. Hvězdná velikost je vyznačena kotoučky různého průměru a to tak, že nejjasnější stálice mají na stěně průměr 23 mm. Mléčná dráha se promítá pro sebe zvláště jinými projektorky. Podobné opatření je učiněno, aby podle potřeby bylo lze také promítnouti názvy hlavních souhvězdí. (…)
leckterém ze čtenářů vznikne přání, aby také Praha po příkladě jinonárodních velkoměst (Mnichov, Berlín, Lipsko, Hamburk, Kodaň mimo Jenu) měla jednou takové planetárium. Velmi dobře by se hodila k tomu plošina na střeše budoucího našeho technického musea, kde podle plánů má býti také zřízena lidová hvězdárna. Povolané kruhy by měly o takovém projektu uvažovati. Že by věc se potkala se souhlasem mnohých a mnohých příznivců vážného poučení nelze pochybovati. Ani finančního nákladu, jenž je dosti značný — 1,250.000 Kč — bychom se nemusili lekati. Národ, který najde prostředky na stadia, na pomníky a jiné takové podniky, by konečně také tento peníz nalezl. A že by značný kulturní zisk z toho vyplynul, o tom pochybnosti nemůže snad býti. Dočkáme se jednou takového vědeckého divadla také u nás? (…)
Po sto letech: červen 2025
(komentář k původnímu textu, autor: Radim Neuvirt)
Odpověď na poslední otázku v článku je zřejmá: Ačkoliv stále žijeme „v době silně inklinující k požitkářskému materialismu“, dočkali jsme se! Planetária se v současnosti nacházejí v mnoha velkých městech. Kromě těch krajských je najdeme i v některých městech okresních, jakými jsou Teplice, Třebíč či Jindřichův Hradec.
Existují též mobilní planetária, ta jsou určena nejen k výuce, ale i pro zábavu.
Po prvních konstrukcích různých mechanických pohyblivých modelů Sluneční soustavy bylo Zeissovo planetárium z roku 1923 první skutečnou a na svou dobu i značně realistickou projekcí.
První zcela funkční planetárium na našem území – bez improvizovaných podmínek – bylo otevřeno v roce 1959 v Brně. O necelý rok později následovala Praha a později i další města. V roce 2025 je v České republice celkem 15 planetárií.
Čas postoupil od opticko-mechanických planetárií přes projektory digitální až po v současné době nejmodernější typ, u něhož je celá projekční kopule tvořena LED diodami. V těchto planetáriích je pak iluze promítaného programu takřka nerozlišitelná od reality. Zároveň není tento systém zaměřený pouze na kosmické objekty a hvězdnou oblohu, ale je v něm možné nasimulovat i celou řadu přírodních a technických pamětihodností ve velmi detailním rozlišení. Za sto let jsme se tedy posunuli od uvěřitelné iluze prakticky k realitě.
Zdroje:
Archiv Hvězdárny Františka Pešty: Říše hvězd (květen – červen 1925), str. 73 a dál
